Není pravda, výživné je při rovnoměrné péči vyměřováno oběma rodičům a to podle stejných kritérií jako při péči jednoho rodiče. Tedy příjmově silnější rodič hradí výživné vyšší než rodič s nižšími příjmy. I v případech, kdy rodiče mají téměř stejné příjmy je oběma rodičům většinou stanovena konkrétní, byť stejné částka výživného.

V žádném případě není ostuda, trapas či nefér žádat o zvýšení výživného a to ani v případě, že pečující rodič má nadstandardní příjem či vydělává výrazně více než rodič druhý. Svou vyživovací povinnost mají a musí plnit oba rodiče a to podle svých možností a schopností v souladu se zájmy dítěte. Této povinnosti nezbavuje žádného rodiče ani skutečnost, že jeden z rodičů je sám schopen nadstandardně zabezpečit veškeré potřeby dítěte.

Není pravdou. Horší či lepší materiální podmínky nejsou rozhodující skutečností při rozhodování o rozsahu péče toho kterého rodiče. Rozhodující skutečností je vždy zájem a prospěch dítěte, což je především jeho zdravý psychický, emoční a fyzický rozvoj, jehož předpokladem je rozvíjející se funkční vztah s oběma rodiči. Skromnější životní podmínky jednoho rodiče nejsou automatickým důvodem pro převažující péči druhého rodiče.

Rozhodně není pravdou. Svěření do převažující péče jednoho rodiče druhému rodiči jeho rodičovská práva nijak neubírá ani převážně pečujícímu rodiči nepřidává. Pokud nejsou rodiče schopni se na důležitých věcech týkajích se jejich dítěte dohodnout, je třeba se obrátit na soud. Stejně jako v případech, kdy rodič o podstatné věci rozhodne sám, bez souhlasu a mnohdy i bez vědomí druhého rodiče. Jedná se například o otázku výběru školy, změny místa bydliště apod. V těchto případech je třeba se obrátit na soud co nejdříve, jakmile se o takové situaci či záměru rodič dozví. Na druhé straně však soud nebude řešit méně podstatné věci, např. otázku výběru volnočasových aktivit dítěte, jejichž výběr ale rozhodně není věcí pouze jednoho rodiče.

Soud nebude omezovat rozsah péče jednoho rodiče z důvodu odlišného výchovného přístupu. Vychovat své dítě dle vlastního názoru je právem každého rodiče. Tedy otázky případného „volnějšího“ režimu dětí u jednoho z rodičů soud řešit nebude. Důvodem k zásahu soudu samozřejmě bude, pokud výchova či chování rodiče bude pro dítě škodlivé či nebezpečné.

Velmi častý argument, který v naprosté většině u soudu neobstojí a naopak je argumentem k tíži pečujícího rodiče. Pečující rodič, ač již matka či otec, je povinen dítě na péči a kontakt s druhý rodičem připravit. To znamená nejen mu sbalit věci, ale ke kontaktu  s druhým rodičem dítě motivovat.  Snažit se, aby se dítě k druhému rodiči těšilo, aby vnímalo, že i pečující rodič je rád, že se dítě těší a půjde k druhému rodiči, sdílet s ním zážitky, které mělo s druhým rodičem apod. Prostě zahrnout kontakt a péči druhého rodiče s druhým rodičem do života dítěte jako jeho pravidelnou, normální a příjemnou součást a nikoli jako nezbytnou povinnost, která se navíc ani pečujícímu rodiči moc nelíbí.